Na základě etnografického a diskurzivně analytického bádání jsou v práci představeny hlavní narativy a dynamika propagandy původního a nového muzea tak, jak byly a jsou prostřednictvím obou institucí šířeny mezi dnes již především západní a ne-tibetské publikum.
Po uvedení čtenáře do historicko-politického kontextu souvisejícím zejména s tibetsko-čínskými vztahy, problematiky vývoje narativů o Tibetu a podob současné propagandistické rétoriky jak ČLR tak tibetského exilu představila tato práce dvě na sebe navazující studie; výzkum čerpá z dat, které byly nasbírány v průběhu pěti let (2019-2023), především během dvou terénních výzkumů ve dvou indických lokalitách: původním Tibetském muzeu v McLeod Gandži a novém Tibetském muzeu v Gangčän kjišogu. V disertaci bylo především ukázáno, jakým způsobem jsou jednotlivé diskurzy artikulovány skrze aparát a technologie instituce a fakt, že obě podoby muzea specifickými a sofistikovanými způsoby organizovaně prováděly a provádějí své návštěvníky ve snaze z nich v konečné fázi vychovat sympatizanty či přímo bojovníky v propagandistické válce, kterou vede tibetská exilová vláda s ČLR. Jedním z hlavních posunů, který je možno spatřit v dynamice diskurzů muzea, se pak stává proměna ideologie a propagandistických strategií od zobrazení Tibeťana jako oběti politiky Čínské lidové republiky k Tibeťanovi uvědomělému a hrdinně (avšak především nenásilně) bojujícímu všemi dostupnými prostředky, nacházejícímu ve své obnovené a jednotné identitě zbraň proti čínskému útisku. I když se instituce snaží působit „všetibetsky“ a stvořená Tibeťany pro Tibeťany, exilovým elitám, které za drtivou většinou zmíněných značně sofistikovaných konceptů stojí, pak dnes více než kdy jindy dopomáhají západní odborníci a najatí experti z řad kurátorů či designérů.
Práci si můžete přečíst zde