Zvuk je v Indii velmi důležitým médiem, jehož prostřednictvím člověk navazuje vztah s božstvy, snaží se je potěšit a kultivuje vlastní oddanost.
Dlouhá trubka zvaná dung čen patří k tradičním nástrojů užívaným při obřadech tibetského buddhismu. Pronikavý zvuk trubky se šíří okolím kláštera široko daleko a spravuje obyvatelstvo o probíhajícím několikadenním rituálu čham. Klášter Phjang, Ladak, 2004.
Zvuky hlasitých rituálů významně zasahují do veřejného prostoru, v němž oslovují nejen přímé účastníky obřadů, ale také příslušníky jiných tradic, kteří se takto stávají součástí širší akustické komunity, tedy společenství, pro které jsou dané zvuky nejen slyšitelné, ale také srozumitelné. Zpěv a zpěvná recitace jsou zároveň i ústředním zprostředkovatelem vědění. Nauka se nekultivuje a neudržuje pomocí rozjímání nad textem a většinou se nešíří kázáním, ale spíše zpěvnou recitací.
Výrazný akustický charakter některých indických obřadů byl evropskými posluchači často označován jako „hluk“, tedy nepatřičný, excesivní a nepříjemný zvuk tam, kde nemá být. Západní představa zvukového „znečištění“ Indie ukazuje, že kategorie hluku je kulturně podmíněná a v případě indické religiozity naráží na západní stereotyp tiché bohoslužby svázané jasnými akustickými pravidly, ve které není místo např. pro perkusní nástroje.
V buddhistických klášterech v severní Indii se každoročně odehrávají rituální tance v maskách zvané čham, které připomínají významné postavy a okamžiky z dávné minulosti spojené s rozvojem a šířením buddhismu. Čham je vyvrcholením i týdny trvajících tantrických obřadů, během nichž se mniši připravují na veřejné vystoupení. Nejedná se však o představení provozované jen pro zábavu, postavy čhamu zosobňují mocné bytosti tantrického pantheonu, některé také pomáhají věřícím odstranit překážky na cestě k probuzení. Čham provozují výhradně mniši, nejčastěji na nádvoří klášterů pod širým nebem, za doprovodu tradičních hudebních nástrojů jakými jsou bubny, dlouhé trubky a činely. Existuje řada druhů čhamů, jedná se však vždy o předepsanou performanci s tradičním obsazením, kterému odpovídají také příslušné masky.
Veřejná představení trvají jeden, nebo více dnů, během kterých laické obecenstvo volně přichází či odchází z areálu kláštera. Účast na čhamu do značné míry také závisí na termínu, ve kterém je provozován. Zatímco v dřívějších dobách se čhamy odehrávaly v měsících vegetačního klidu, v moderní době je termín čhamu stále častěji přizpůsobován termínům turistické sezóny, neboť takto si čham získá širší publikum, potažmo klášter větší příspěvky. Diváci čhamu získávají během svátku požehnání a mnohé zásluhy pro svůj budoucí život. Tibetská rituální hudba má za cíl potěšit jednotlivá božstva buddhistického pantheonu. Její styl má přitom odpovídat charakteru oné vyšší bytosti, tedy zatímco pokojná božstva uvítají hudbu klidnou, hněvivá božstva tibetského panteonu uctí odpovídající divoká.
Interiér sikhského chrámu—gurudváry. Mistrem (guru) dnes už není osoba, ale kniha písní zakládajících učitelů zvaná Gurugranth sáhab, tedy Pán Mistr–kniha. Zpěvná recitace z Gurugranthu za doprovodu bubnů zvaných tabla a klávesového nástroje zvaného harmonium je ústřední aktivitou celodenní chrámové služby. Gurudvárá Šíšagandža sáhab, Dillí, 2017.
Tradice Sikhů se zrodila v Paňdžábu (státu, kterým dnes příznačně prochází hranice rozdělující někdejší Britskou Indii na současnou Indii a Pákistán). „Příznačně“ proto, že samotný sikhismus je jedním z plodů setkávání lidí, jazyků a institucionalizovaných způsobů života rozmanitého kulturního původu, k němuž docházelo za vlády muslimských dynastií Lódí (1451–1526) a následně Mughalů (1526–19. století). Guruové (tj. mistři, učitelé), počínaje prvním z nich, Nánakem, a konče posledním lidským guruem Góbindem Singhem zhodnotili starou indickou tradici oddanosti a lásky (bhakti) i vlivy súfijského islámu, který do Indie od 11. století přicházel z Persie. Pro sikhy je tak vedle bhaktické oddanosti vůči guruúm důležitá jedinost a abstraktnost božství i myšlenka bratrství všech lidí. S ní radikálně odmítli v indických společenstvích etablované kastovní nerovnosti.
Paňdžáb, historický územní celek rozdělený dnes vedví právě hranicí mezi Indií a Pákistánem, se rozprostírá v úrodné oblasti pěti velkých řek, pro jejichž životodárnost se mu přezdívá též „obilnice Indie“. Tato oblast je zároveň vstupní bránou na Indický subkontinent rozkládající se pod hradbou Himálaje. Tato strategicky významná poloha naučila Sikhy v zájmu vlastní svébytnosti válečnému umu. Válčili proti Afgháncům, Mughalům, Maráthům i Britům. Bojová bratrstva (chálsa) se stala integrální součástí sikhské tradice a příslušnost k nim vyznačuje tzv. pět “K”, z nichž jedno je zbraň v podobě typické zahnuté dýky kirpán, jež musí být neustále po ruce. Dalšími jsou kovový náramek (kará), nestříhané vlasy a vousy (kéš), dřevěný hřeben (kanghá) a specifické bavlněné spodky (kačh). Sikhové tvoří významný segment armády nezávislé Indie a pluky s typickými turbany lze vidět na mnohých filmových záběrech z druhé světové války.
Sběr moudrosti písní sikhských guruú do souboru tzv. Ádigranthu (Prvotní knihy) započal již Nánakův nástupce guru Angad (1539–1552). Vyjadřování poznání písněmi naplněnými láskou a oddaností k bohu i učitelům je právě to, co rozmanité indické tradice sdílí bez ohledu na původ v sanskrtském bráhmanismu, lidových vírách, tantrismu, nebo právě v islámském súfismu. Z tohoto hlediska je vztahování se k božství ve formě hudby a zpěvu v daném kulturním okruhu tím nejpřirozenějším. Jak dynastie Lódí, tak dynastie Velkých Mughalů navíc prosluly všestrannou péčí o dobrý život země ve smyslu hospodářském, správním, ale i vědeckém a uměleckém. Samotné nástroje doprovázející recitaci Gurugranthu, tabla a harmonium, jsou výsledkem bohatého rozvoje umění v této době, kterou britští kolonialisté preferovali označovat jako dobu „temnou“.
Poutnický provoz gurudvár je ale spojen i s dalšími smysly. Kromě vůně kadidla je tu důležitý pohled, prostřednictvím kterého poutníci rozvíjejí svůj vztah s božstvím. Před recitujícím zpěvákem je proto umístěný abstraktní symbol jedinobožství: zlatý ék ómkár (dosl. „jedna hláska óm”), sikhská varianta tradičního symbolu pro božství ve formě tvořivé slabiky ॐ. Sladkou chuť božské milosti (prasád) zprostředkovává tradiční kaše z krupice pražené v přepuštěném másle (halvá), vařená ve zvláštní kuchyni a vydávaná na několika místech stranou hlavní chrámové lodi. Řada poutníků pak konzumuje sladkou halvu z mističky z palmových listů, zatímco sedí zaposlouchaní do zpěvu Guru-knihy. Kromě toho součástí gurdváry bývá kuchyně, v níž dobrovolníci z řad poutníků či obyvatelstva chrámu vaří hlavní jídlo dne. V malých gurdvárách se v čase oběda přeruší rituální recitace, zdobné koberce jsou dočasně nahrazeny tenčími pásy koberců, které slouží ke „stolování“ na zemi. Chrám se tak na chvíli promění v jídelnu. Ve velkých chrámových komplexech jsou jídelny stranou hlavní chrámové lodi a jídlo (čočka a chlebové placky) je zde poutníkům ve vlnách servírované po celý den. Velké chrámové komplexy nadto nabízejí poutníkům i jednoduché ubytování.
Věřící při společné modlitbě a zpěvu u místa, kde Buddha dle tradice odešel z tohoto světa a dosáhl konečného vyvanutí, tzv. parinirvány. Kušinagara, 2017.
Místo posledního spočinutí Buddhy je víc než místem tiché kontemplace prostorem, kde se odehrává poměrně hlučný rituální provoz. Poutníci zde hromadně odříkávají hlasité modlitby, některé skupiny moderuje předzpěvák. Pro západní recepci buddhismu je též důležité reflektovat tělesnou polohu Buddhovy sochy. V buddhistickém kontextu postava ležícího Buddhy odkazuje právě k okamžiku jeho tělesné smrti a vyvanutí, zatímco v západních kontextech je ležící Buddha často mylně spojován s vizí uvolněné relaxace.