Jak ukázala antropoložka Mary Douglas, hygienická a rituální čistota a nečistota spolu bezprostředně nesouvisí, jakkoliv něco společného mají: princip, že se nějaká věc nachází na místě, kam nepatří. Čistota a nečistota — fyzická i rituální — tedy vždy závisí na kulturních představách o pořádku, správném uspořádání věcí, na tom, co kam patří a s čím může být pohromadě.
Praní prádla v řece Gódávarí v nádrži (kund) na místě, kam podle Starého vyprávění (purána) ukápla kapka nápoje nesmrtelnosti (amrta). Nádrž obklopuje řada chrámů a poutníci v ní před jejich návštěvou vykonávají očistnou koupel. Za astrologické konstelace odpovídající dávné události ukápnutí amrty do řeky má taková koupel očišťovat tak účinně, jako vykonání deseti tisíc koňských obětí. Násik, 2007.
To, že čistota souvisí s relativně nahodilými společensky sdílenými představami o pořádku, s sebou nese i další paradoxy. Nejen, že se lze jednou koupelí očistit od důsledků zlých činů, pokud je člověk jinak ve „správném“ společenském postavení. Ale platí i opak: člověk, který je ve „špatném“ společenském postavení, se těžko očistí jakýmkoliv očistným rituálem. Kulturní pravidla a zvyky nejsou zrovna sférou bezrozporné logiky. Mezi logikou a privilegii mívá obvykle navrch to druhé, bez ohledu na společnost a lokalitu, již obývá.
Onou „dávnou událostí“, od níž se odvíjí očistná moc násikské nádrže, je úprk ptačí božské bytosti Garudy, Višnuova společníka a jízdního zvířete, s nápojem nesmrtelnosti (amrta) před nepřáteli bohů, asury. Bohové asury podvedli a odmítli se s nimi podělit o výsledek jejich společné práce na stloukání vzácného nápoje z oceánu mléka. Garudovi z nádoby (kumbh) ukáplo trochu amrty na čtyřech místech. Nádrž (kund) na řece Gódávarí uprostřed Násiku je jedním z těchto čtyř míst. Ohromná poutnická sešlost (méla) s koupáním v řece obsahující kapku nesmrtelnosti se tedy nazývá kumbhméla. Vykoupání v příhodný čas této pouti je obzvláště očistné, a tím prospěšné pro všechny, kdo usilují o vysvobození z koloběhu zrození i dosažení životního štěstí.
Odlišné představy o fyzické a rituální nečistotě mají své důsledky pro současné indické environmentální hnutí. Především velké indické řeky, jež všechny jsou v posledku ztotožňovány s mateřskou bohyní Gangou, trpí různými druhy znečištění ohromných rozměrů. Nejde jen o špínu z praní prádla, ale především o odpad z chemických továren nebo městských kanalizací. Jakožto samotné Bohyně Matky, dárkyně života jsou tyto řeky současně považované za božsky čisté a očistné. Přesvědčit proto indické politiky, byznysmeny i obyvatelstvo, že božská Matka Ganga je chemickými odpady skutečně znečištěna a trpí, a že je tím ohrožena samotná její životodárnost, ba že začíná být pro své „děti“ vyloženě jedovatá, je nesmírně těžké. I proto je v Indii tak těžké prosazovat zákonnou ochranu řek a říčního života, a vůbec etablovat myšlenky nutnosti ochrany životního prostředí.
Buddhističtí mniši při modlitbě. Chrám Mahábódhi, Bódhgaja, 2017.
Do většiny indických posvátných prostor je třeba vstupovat bez obuvi, která je vnímána jako rituálně nečistá. Každý návštěvník musí zanechat své boty, byť by šlo o nejprostší žabky, před vchodem, kde je v závislosti na míře návštěvnosti místa buď volně ponechána, nebo je možné ji za úplatek uložit do úschovny. V rozsáhlých chrámových komplexech jsou bosé nohy vystaveny přímému účinku nejen vnitřních, ale především vnějších ploch, které mohou být rozpáleny sluncem nad únosnou mez. Některé chrámy proto umisťují na tyto plochy koberce, které umožňují pohyb věřících bez úhony z popálení chodidel.
Také do areálu sikhského Zlatého chrámu v Amritsaru je možné vstoupit pouze naboso. Rituální očista nohou je zde navíc zajištěna přítomností malého „brouzdaliště“, kterým musí každý návštěvník při vstupu projít. Harmandir sáhab, Amritsar, 2003.
Darbár sáhab, Vznešený boží příbytek či Šrí Harmandir sáhab, Pánbůh chrám je sikhské označení chrámu, který byl nazván v angličtině podle bohaté zlaté výzdoby ústřední svatyně jako Zlatý chrám. Chrám je architektonicky řešen tak, že cesta od vstupní brány vede poutníka přes bazének s vodou, takže do chrámového okrsku vstupuje čistý. Ústřední svatyně zároveň leží uprostřed vodní nádrže (kund), v jejíž vodě se poutník může před vstupem celý očistit koupelí (snán). Chrámy postavené na čtvercovém půdorysu, na němž chrámové budovy (včetně hlavní a vedlejších svatyní) obklopují nádrž určenou k očistě poutníka předtím, než předstoupí před zrak božstva (daršan), představují jeden z klasických typů středověké indické chrámové architektury. Darbár sáhab umístěný doprostřed ohromné nádrže je však ojedinělý nejen velikostí celého chrámového komplexu s vodní nádrží, ale právě umístěním svatyně přímo do středu nádrže.
Toto netradiční uspořádání pak doplňuje další architektonický prvek, jímž je nad vodní hladinou vedená lávka, jež poutníka do hlavní svatyně přivádí. Tato lávka je zároveň dějištěm rituální performance, která se odehrává každé ráno při otevření. Touto performancí je radostné a zpěvem doprovázené probuzení, příprava a následný přenos Gurugranthu (Guru–knihy) z místa jeho nočního odpočinku v jedné z bočních chrámových budov po uvedené lávce na trůn v hlavní chrámové svatyni, kde se z něj bude celý den zpěvně recitovat. Večer před uzavřením chrámu je Gurugranth analogickým způsobem naopak přenesen do své ložnice k nočnímu odpočinku. I tento obřad ilustruje skutečnost, že Gurugranth je vnímán jako skutečně živá božská bytost, guru. Označování gurdvár výrazem „sáhab“ (pán) navíc ukazuje, že i chrám jako celek je také bytost a nikoliv pouze obydlí.