Koncept čistého a nečistého ve své provázanosti s otázkou uspořádání není věcí čistě rituální, ale je také otázkou společenských vztahů a hierarchií.
Většina indických chrámů je majetkem soukromých nadací, de jure tedy nejsou v pravém slova smyslu „veřejnými místy“. Tímto způsobem se obchází zákonný zákaz diskriminace lidí na základě sociálního původu. Tak může být do mnoha chrámů zapovězen přístup lidem ze služebných kast (šúdra, čandála, dalita) považovaným za nečisté a standardní rituální koupelí neočistitelné. Sociální diskriminace, ekonomické vykořisťování a násilí na těchto vyloučených skupinách vedlo některé komunity k hromadným konverzím k buddhismu, džinismu, křesťanství nebo islámu.
Hinduisticky nacionalistická Indická lidová strana, která vládne v řadě indických států a v současnosti i na federální úrovni, tendence ke konverzím reguluje. V zájmu zachování privilegovaného postavení vyšších kast v některých státech zavedla protikonverzní zákony, jež takové konverze trestají astronomickými pokutami či odnětími svobody. Postihy, včetně fyzického násilí, se týkají také všech, kteří k takovým konverzím nabádají. V souvislosti s tím v posledních dvou desetiletích výrazně vzrostl počet a intenzita útoků namířených vůči křesťanským misionářům.
Očistná koupel (snán) na ghátech před vstupem do dakšinéšvarského chrámu bohyně Kálí. Jedná se o chrám, v němž chrámovou službu vykonával i na Západě slavný světec z 19. století Šrí Rámakrišna. Dakšinéšvar, Kolkata, 2007.
Potřeba se veřejně očišťovat koupelí před vstupem do chrámu s sebou nese jednu praktickou komplikaci, kolizi s nevhodností vystavování nahoty ve veřejném prostoru. Rituální očista u nesčetných indických božích příbytků tak probíhá v oblečení. Zatímco však mužům je tolerováno spodní prádlo, ženy–poutnice jsou nuceny s sebou na poutě nosit koupací sárí nebo jiný vhodný kompletní oděv.
Pokud jde o pojetí čistoty a nečistoty, má samotný chrám bohyně Kálí v Dakšinéšvaru, nedaleko Kolkaty, zajímavou historii, která bezprostředně souvisí s důvody, proč právě zde učitel prvního západního gurua Svámí Vivékánandy vykonával chrámovou službu. Chrám byl postaven v době výrazných společenských proměn souvisejících s kolonialismem. Samotný Rámakrišna byl novým typem městského gurua, u jehož nohou sedávali koloniální zbohatlíci (bhadralók). Bhadralók („vznešení lidé“) byla sociální skupina, která si v koloniální době zlepšila své společenské a ekonomické postavení tím, že buď obchodovala s britskými obchodníky, nebo pro britské obchodníky či administrativu pracovala. Ne vždy to byli nutně lidé vyloženě bohatí. Právě v případě Rámakrišnových žáků se jednalo spíše o drobné úředníčky.
Rani Rašmóní, bohatá žena, která tento dakšinéšvarský chrám nechala postavit (otevřen byl v květnu 1855) a financovala jeho provoz, byla jedním z lidí, kteří právě v kontaktu s Brity nebývale zbohatli. Problém ovšem byl, že pocházela ze služebných kast. Přestože překypovala penězi, žádný bráhman se nechtěl trvale znečistit a připravit o pověst službou v jejím chrámu. Nikoli však zchudlý venkovský bráhman, který ve stejné době přišel o většinu svých příjmů proto, že jeho tradiční mecenáši stáli mimo trasy britských penězovodů, a zchudli také.
Rámakrišna proto musel odejít do centra britské koloniální a obchodní moci, Kolkaty, a najít si nové mecenáše. Nabídku Rani Rašmóní sloužit Matce Kálí v Dakšinéšvaru přijal a jeho nová mecenáška pokračovala v podpoře jeho živobytí i poté, co se ukázalo, že na jeho bráhmanské služby není úplně spolehnutí. Rámakrišna totiž namísto náležité pravidelné chrámové služby měl při setkáních s Matkou Kálí tendenci upadat do extatických stavů a ztrácel nad sebou na dlouhé minuty kontrolu. Místnost, v níž světec v chrámovém komplexu žil, je dodnes přístupná poutníkům, kteří se tam mohou přijít poklonit k jeho nohám, přesněji jeho ošlapaným botám.
Chlapec dostává u vstupu do vyhrazeného chrámového prostoru v době pouti na čelo známku ze santalové pasty v podobě symbolu slabiky óm ॐ. Chrámový okrsek Vitthalnátova chrámu v Púné, 2006.
Symbolem óm na čele se nic nezkazí, je univerzální a snadno dostupný během jakékoliv pouti. Značky na těle (tilak) jsou jedním z viditelných znamení, podle nichž lze rozpoznat příslušnost člověka ke konkrétní kultické tradici (sampradája). Nemusí být umístěny jen na čele, umisťují se i na další místa na těle. Tyto značky jsou i výrazem intimnějšího propojení s božstvem. Kdo přijal konkrétního učitele (guru) a nastoupil konkrétní cestu k dosažení vysvobození či dokonalosti, prošel zasvěcením (díkša), kterým do něj božstvo vtisklo svůj otisk, značku (linga). Tím božstvo zároveň přijalo odpovědnost za život sádhaka a jeho vedení po cestě k vysvobození.
Značky (tilak) na čelo lze umisťovat také s pomocí tiskátek, z nichž nejběžněji je dostupný symbol óm. Protože v daném případě jde ale o tradiční várkáríjskou pouť z Álandí do Pandharpuru, většina poutníků má na čele značku odkazující k bohu Kršnovi. Bůh Vitthalnáth je totiž božstvo, jehož domovem je Maháráštra, a které je zároveň ztotožňováno s puránským bohem Kršnou. Jeho známkou na čele poutníků je tedy bílá čára přibližně tvaru “U” s červenou tečkou uprostřed. Společenství, jehož kolektivní identita a (obvykle) rodová příslušnost (sampradája) je svázána s Vitthalnáthem se jmenuje Várkarí. Várkáríové jsou významnou skupinou obyvatel Maháráštry.
Oddaný si po večerní zpěvné oběti (ártí púdža) přichází pro posvěcující dotyk světce (sádhu) oddaného bohu Šivovi. Váránasí, 2006.
Světcovu příslušnost k šivovské tradici lze poznat na první pohled podle viditelného Šivova bubínku damaru, podle růženců z rudrákšových ořechů (ořechy stromu elaeocarpus ganitrus) a podle trojité vodorovné značky (tripundra), kterou vytvořil na čele oddaného popelem očistného ohně (vibhúti).
Dané božstvo, v tantrických tradicích je to obvykle například bůh Šiva jako Jógéšvara (Pán jógy) či Mahájógí (Velký jógin), je totiž také jakýmsi guruem poslední instance. „Jen ty jsi mi matkou, otcem, jsi mi přítelem a společníkem, jsi věděním a veškerým mým bohatstvím, jsi mi vším, můj Bože,“ vyjadřuje tento vztah rozšířené sanskrtské ártí.
V období dominance muslimských panovníků, v němž zároveň působilo ohromné množství světců a vznikl nespočet nových kultických společenství a škol nabízejících cesty k vysvobození a dokonalosti (sampradája), mezi nimiž panovaly i silně konkurenční vztahy, byl dokonce praktikován rituál odstraňování tohoto božského znamení (linga) jako podmínka konverze k jiné sampradáji. Bez odstranění značky předchozího boha–gurua totiž nemohla být do sádhaka vložena značka božstva nového.
Tím, že se světci věnují některé z asketických disciplín vedoucích k vysvobození z koloběhu zrození a utrpení (sádhana) a rozvíjí v sobě kvalitu čistoty a pravdivosti (sattva) nabývají moci analogické moci bohů. Jejich pohled (daršan), dotyk (sparš) a milost (prasáda) se tak může stát prostředkem štěstí (šubha) a naplnění (lábha). Proto mají světci mezi lidmi zvláštní postavení: těší se úctě, jež je jim rituálně prokazována, jsou jim přinášeny materiální oběti (dnes zejména peníze) a je jim lidmi slouženo (oběť činu). Jejich posvěcující dotek a příznivé myšlenky jsou vyhledávány zejména v různých krizových a nejistých chvílích, kdy je trochu štěstí třeba k úspěchu. Nepříznivá myšlenka nebo pohled světce ovšem může mít také nepříznivý efekt. Před tím, aby světce rozhněvali, se tedy lidé snaží mít na pozoru.