Páteří náboženského života v Indii jsou nespočetné rituální úkony, které se váží jak k velkým slavnostem a festivalům, tak k individuální zbožnosti.
Bráhmani slouží večerní zpívanou oběť (ártí púdža) mateřské bohyni Ganze na Ghátu deseti koňských obětí (Dasašvamédh ghát) ve Váránasí. Váránasí, 2017.
Na rozdíl od představ klidných modliteb v ústraní jsou tyto rituály často fyzicky náročné s opakujícími se pohyby a s množstvím pomůcek, přičemž zpravidla probíhají na veřejnosti.
Západní představa o náboženství, ovlivněná protestantským pojetím zbožnosti, často hodnotí mechanické opakování rituálních úkonů jako znak povrchní, formální a vyprázdněné náboženské praxe. V indické kultuře je však časté opakování určených úkonů legitimním a vítaným projevem religiozity, který vede k určeným duchovním cílům.
Rituální úkony prováděné bráhmanskými obětníky (púdžarí) jsou velmi fyzicky náročné. Obřad na nábřeží řeky Gangy trvá přibližně tři čtvrtě hodiny. Přestože začíná až po západu slunce, teplota vzduchu se nezřídka pohybuje okolo 30 °C. Úkolem obětníků je náležitým provedením obřadu potěšit Bohyni–Gangu obětováním předepsaných substancí—světla, vůně, vody a zpěvu. Světlo je obětováno kroužením obrovských máslových lamp a vůně prostřednictvím hořícího kadidla umístěného ve velkých nádobách na snímku. Pohodlí je Bohyni zajišťováno taktéž ovíváním a odháněním hmyzu. Tyto rituální úkony mají své počátky ve dvorské péči o potřeby a pohodlí panovníka. Večerní zpívané oběti se účastní nejen bráhmani na snímku, ale také početný dav přítomných, kteří svým zpěvem oslavují bohyni Gangu.
Podobné obětní rituály určené Matce Ganze se konají na vybraném významném ghátu (tj. schodech vedoucích do řeky) ve všech významných poutních místech na řece Ganze. Tím, že tyto obřady mohou probíhat přímo před zrakem Bohyně (tj. řeky) samotné, se liší od obřadů (ártí) určených jiným bohům konaným obvykle v chrámech či malých svatyních.
Ve Váránasí organizaci těchto obětních obřadů zajišťuje Gangótrí séva samiti (Společenství služby prameni Gangy), které zároveň zajišťuje očistu ghátu, distribuci jídla pro poutníky, ubytování púdžarinúm a dalším osobám podílejícím se na organizaci obřadu a aktivit společenstva. Jako nezisková organizace se snaží bojovat za environmentální ochranu řeky Gangy.
Thajští buddhističtí mniši v tradičním šafránovém rouchu přicházejí k chrámu Mahábódhi, Bódhgaja, 2017.
Bódhgaja patří k nejvýznamnějším buddhistickým poutním místům v Indii, neboť podle tradice zde Buddha, usazen pod stromem bódhi, dosáhl probuzení (nirvány). Strom je součástí komplexu, ve kterém se poutníci věnují jak tichým meditacím, tak také hlasité recitaci manter. K rituálním úkonům patří také obcházení objektů úcty po směru hodinových ručiček a přinášení obětních darů. V buddhistické praxi tyto činnosti mají přinést poutníkům zásluhy v tomto i budoucím životě.
Činnost darování obětin a s ním spojené modlitby bývají v buddhistických tradicích vysvětlovány především jako projevy štědrosti a dávání, vyjádření vděčnosti a respektu. Tato praxe často souvisí s projevem úcty Třem klenotům, k nimž se buddhisté uchylují jako k útočišti. Těmito klenoty jsou: Buddha (probuzený), dharma (nauka) a sangha (společenství buddhistů). Mezi často využívané dary patří květiny, symbolizující pomíjivý půvab, ovoce jako symbol plodů duchovní praxe nebo vonné tyčinky, jejichž vůně očišťuje prostor a mysl přítomných věřících. Světlo ve formě svící nebo lamp symbolicky zahání tmu, stejně tak jako moudrost ničí nevědomost. K velmi častým obětinám se řadí také voda, která odkazuje k síle života a smývání duchovních nečistot. Po provedených rituálech jsou dary předány místním mnichům nebo rozdány mezi věřící. Podoba obětin a jejich specifický význam se může místně lišit.
Tibetští buddhisté doprovází své modlitby prostracemi celého těla. Chrámový komplex Cuglakhang, Dharamsala, 2017.
Při plné prostraci se věřící ukloní, poklekne a natáhne celé tělo na zem, zpravidla před chrámem, oltářem, sochou nebo jiným důležitým buddhistickým symbolem. Při této činnosti jsou důležité nejen správné pohyby těla, ale také soustředěná a správně orientovaná mysl. Prostracemi se buddhista vyznává a očišťuje ze svých prohřešků a chyb. Mezi praktikujícími Tibeťany je tato metoda velmi populární, během poutí někteří poutníci celou cestu absolvují navazujícími prostracemi.
Tzv. plná prostrace v tibetské formě probíhá v následujících krocích. Sepjaté ruce v „pozici držení klenotu“ se nejprve dotknou na třech místech těla: temene, úst a srdce. Tento úkon odkazuje ke snaze věřícího o vlastní duchovní čistotu mysli, řeči a těla. Poté se kolena dotknout země, následuje natažení celého těla na zem, paže se opět sepnou nad hlavou. Takovéto prostrace jsou prováděny v mnoha opakováních; během obcházení posvátných hor, které trvají i měsíce, jich poutníci zvládnou tisíce. K tomuto úkonu mohou buddhisté používat speciální rukavice, které jednak usnadňují pohyb sklouznutí do lehu po hladkém povrchu, jednak chrání ruce před oděrkami v kamenitém terénu.
Buddhismus v dnešní Indii vyznává necelé jedno procento obyvatel. Výraznou komunitu buddhistů tvoří obyvatelé původem z Tibetu, kteří do Indie přesídlili v důsledku čínské invaze do Tibetu. V současnosti zde žijí již v několikáté generaci. Hlavní duchovní představitel Tibeťanů, 14. dalajlama, sídlí v městečku Dharamsala ve státě Himáčalpradéš od roku 1959. Odchod Tibeťanů do exilu v Indii, ale také do dalších zemí, přispěl k popularitě tibetského buddhismu po celém světě.
Zdánlivě mechanizované a mnohočetně opakované prostrace tibetských buddhistů neunikly komentářům pozorovatelů z Evropy ještě před masovým odchodem Tibeťanů do exilu. Zvláště cestovatelé přijíždějící do Tibetu z komunisty ovládaného východního bloku pokládali tyto projevy zbožnosti za známku pověrčivosti a zaostalosti Tibeťanů, kterou má napravit právě čínské „osvobození“. V letech 1953–1955 podnikli režisér Vladimír Sís (1925–2001) a kameraman Josef Vaniš (1927–2009) cestu do Tibetu. Na cestě pořídili mnoho fotografií, jejich hlavním úkolem bylo však natočit dokument o nových poměrech v Tibetu, „osvobozeném“ čínskou lidovou armádou. Zbožnost prostých buddhistických poutníků, kteří překonávají „jako unavená píďalka” dlouhé vzdálenosti poklonami až na zem v autorech vyvolával soucit:
„Ó klenote na lotosu, chtěl jsi opravdu od svých věřících takovou úctu, jakou ti prokazují?“
(Vladimír Sís – Josef Vaniš, Země zastaveného času, Praha: Mladá fronta 1959, s. 66.)