Náležitě oděná, nazdobená a květinovým věncem (mála) ověnčená podoba (múrti) bohyně Matky Gangy připravená na večerní zpěvnou oběť (ártí púdža) na Ghátu deseti koňských obětí ve Váránasí, 2007. Na plošině pro hlavního bráhmana jsou před bohyní nachystané obětní substance, nářadí a obětovaný pokrm, který se obětováním změní v lidmi konzumovatelnou boží milost (prasád).
Poté, co asketické tradice jako džinismus a buddhismus odmítly násilí přítomné ve védských obětech zvířat, stalo se jídlo prostředkem symbiotického vztahu mezi žebravými specialisty usilujícími o vysvobození z koloběhu zrození a žijícími v bezdomoví (šramana, bhikkhu, sannjásí) a pracujícími lidmi (grhastha). Ti je obdarovávali jídlem a šatstvem, čímž získávali zásluhy zlepšující vyhlídky pro budoucí zrození. Bráhmanské tradice nakonec také nahradily „násilné“ oběti obětmi rýže, mléka a přepuštěného másla a s rozvojem chrámového rituálu (cca od 6. stol. n. l.) se bohaté oběti ovoce a sladkostí staly doslova prostředkem boží milosti (prasád). Jídlo připravené pro bohy a jimi požité je od té doby prospěšným zbytkem, jehož konzumace zajišťuje příjemcům štěstí (šubha) a naplnění (lábha) jako projev božské přízně a odpovědnosti za život oddaného (bhakta). Konzumace jídla je integrální součástí indických rituálů a odehrává se přímo v posvátném prostoru.
Pod sedátkem pro Bohyni je nachystané ovoce, vedle něj pak ještě papírová krabička se sladkostmi. Podle standardních společensky sdílených pravidel jsou zbytky pokrmů nečisté a jejich konzumace je krajně nevhodná. Toto pravidlo má však dvě výjimky: manželka v souladu s tradičním patriarchálním rozdělením genderových rolí a hierarchií jí zbytky po svém Pánu manželovi poté, co jemu a dalším příbuzným v domě (včetně dětí) posloužila uvařením a servírováním pokrmu. V tradičním sanskrtsko-bráhmanském konzervativním pojetí je manžel pro svoji ženu svého druhu božstvem. Nepřekvapí proto, že druhou výjimkou z pravidla o nečistotě zbytků jsou zbytky v podobě jídla obětovaného božstvům. Materiální část jídla božstvo pochopitelně nejí, takže obětováním nezmizí. Pouze se prostřednictvím aktu oběti transformuje a stává se z něj materializovaná forma boží milosti (prasád). Tak se z něčeho, co je za jiných okolností nečisté, stává naopak čistý pokrm. Jeho konzumace, stejně jako pohled božstva, dotek jeho nohou, voda z (rituálního) omývání jeho nohou (pádódak či čarnódak) je pak prostředkem získávání štěstí (šubha) a naplnění (lábha).
Kromě obětovaných potravin na fotce vidíme další důležité součásti obětního rituálu a nástroje potřebné k jeho provedení. Hned nalevo od mísy s ovocem leží zpodobení nohou Bohyně. Dotýkání se nohou nebo poklona k nohám je základním způsobem vyjádření úcty k váženým lidem (rodičům a prarodičům, učitelům, světcům) a bohům, přičemž vyjádření úcty se recipročně stává zároveň získáním přízně a podpory. Obětovaná voda, kterou konzumují na konci ártí všichni zúčastnění, je symbolicky vzato voda z omývání nohou božstva (čarnódak). I tato voda je médiem příznivého působení božstva na život oddaného. Prakticky všechny měděné nádoby, které lze vidět na fotografii, jsou pak nádobami na tuto vodu.
Nohy božstev, učitelů a světců jsou zároveň často metaforicky spojovány se ztělesněním čistoty, jakým je květ lotosu, respektive jsou rutinně označovány jako „lotosové nohy“ či „nohy-lotosy“. Nohy na míse vedle mísy s jídlem jsou proto náležitě obloženy množstvím okvětních lístků, které jsou zároveň bohům milou formou oběti.
Pokud jde o obětní substance, nachází se na fotografii ještě dva nepostradatelné předměty spojené se zvukem: lastura, jejíž pomocí se svolává k oběti, a zvonek, jehož prostřednictvím se obětuje zvuk. Dva nápadně velké předměty na okrajích fotografie pak jsou: nalevo velká máslová lampa, s níž bráhman během rituálu stylizovaně krouží nad hlavou, čímž obětuje světlo, napravo stejně velká nádoba, jíž se obětuje živel ohně.
Obětiny jídla hrají důležitou roli také v pohřebních rituálech, které pod vedením bráhmanských specialistů provádějí synové zesnulých. Pokrmy tak slouží jako médium komunikace nejen mezi lidmi a bohy, ale také mezi živými a jejich předky. Ghát krále Hariščandry, Váránasí, 2003.
Váránasí je podle indické tradice místem zvláště vhodným ke smrti a obřady zde provedené tak mají mimořádně silný účinek. Mnoho Indů putuje do Váránasí prožít poslední fázi svého života, případně proto, aby vykonali rituály za své zesnulé příbuzné. Správné provedení pohřebních rituálů obnáší dočasnou tělesnou askezi, včetně například půstu od masitých pokrmů. Úcta a poděkování vyjádřené předchozím generacím prostřednictvím těchto rituálů přináší pozůstalým požehnání, případně také vyrovnání případných minulých přečinů a neshod. Speciálně připravené jídlo v tomto procesu hraje důležitou úlohu.
Příprava sladkostí smažením litého těsta v malém obchůdku. Nové Dillí, 2006. Další oblíbené druhy sladkostí se vyrábí z rýže, cizrnové či čočkové mouky a kondenzováním mléka. Sladkosti jsou oblíbenými obětinami, které se přinášejí do chrámů a svatyní bohům, i na poutní místa spojená s působením světců.
Některé velké chrámy mívají vlastní kuchyně, kde se prasád připravuje. V takovém případě mohou poutníci konkrétní typ sladkosti oblíbené božstvem, jež v daném chrámu sídlí, koupit přímo v chrámovém komplexu. Velmi běžné je, že jsou dané příhodné obětiny dostupné v obchodech s obětinami a rituálními potřebami rozesetými v ulicích, jimiž poutníci k poutnímu místu přichází. V těchto obchodech lze obvykle koupit také kompletní obětní balíčky, jejichž velikost bývá odstupňována podle ceny, jakou je poutník směřující na daršan ochoten zaplatit. Kompletní balíček však obvykle obsahuje přinejmenším květinu či květinový věnec, kokos a právě vhodnou sladkost, případně i červený prášek kumkum nebo u šivaistických chrámů očistný popel (vibhúti). Pokud jde o svatyně, k nimž se putuje na vzdálená místa v horách, lze obětiny či celé obětní balíčky nakoupit v ulici obchodů s rituálními potřebami na konci sídla, za nímž cesta ke svatyni již směřuje do divočiny. V takovém případě se často stane, že poutník celý obětní balíček nedonese do cíle, protože jej o něj připraví makakové, jež lákají banány i igelitové pytlíky s jídlem.
Na menší poutní místa, u nichž se obchody s rituálními potřebami neuživí, přináší lidé ovoce a sladkosti z nějakého blízkého tržiště. V takovém případě dobře poslouží sladkosti z běžného obchodu se sladkostmi. Protože jsou sladkosti také běžným prostředkem uctění hosta, usmíření či projevení úcty či díků, jsou obchody se sladkostmi obvykle vybaveny i různě velkými často zdobnými papírovými krabičkami, do nichž se na váhu prodávané sladkosti rovnají k následnému darování.
Obětování jídla však není spojené pouze s chrámovým rituálním provozem a s veřejnými svatyněmi. Je stejně tak součástí každodenního života v domácnosti. Banány, nejdostupnější indické ovoce, lze často vidět obětované na domácích oltářích. Princip, že zatímco sebestředná konzumace plodí jen strast, zatímco požívání zbytků po oběti ze strastí vysvobozuje (Bhagavadgíta III.13), lze naplnit prostě tím, že se banány koupené na trhu nejprve obětují na domácím oltáři, a pak teprve přesunou na místo, z nějž si jej členové domácnosti rozeberou k jídlu. Stejně běžně se proto domácím božstvům na oltáři nejprve nabídne uvařené jídlo k obědu či večeři, a teprve poté, co jej božstvo sní, se servíruje dalším členům domácnosti. Zbytek po oběti (jadžňašišta) se takto mění v boží milost (prasád).