Kulturní studium smyslů vychází z předpokladu, že způsob, jakým vnímáme svět pomocí pěti (nebo více!) smyslů je dáno nejen fyziologicky, ale je významně spoluutvářeno kulturním, společenským nebo geografickým kontextem.
To, jak se díváme, posloucháme nebo dotýkáme světa okolo nás není univerzální, ale historicky a kulturně specifické. Náboženství je jedním z klíčových aktérů, který vytváří, udržuje a aktivně využívá normy, které regulují to, jak jedinci v praxi kultivují, ale také interpretují vlastní smyslovou zkušenost. Tato výstava ukazuje indická náboženství jako tělesnou praxi, která upravuje a spoluvytváří společenské vazby i vztah k posvátnu a náboženské autoritě.
Buddhistický mnich při meditaci v areálu chrámu Mahábódhi, Bódhgaja, 2017.
Západní povědomí o Indii je často ovlivňováno několika stereotypními přístupy. Na jedné straně je to představa hlubokého meditačního klidu, který zosobňuje „moudrost Východu”, na druhé straně jde o představu atraktivní palety barev, vůní a chutí. V prvním případě je studium indické religiozity zaměřeno na askezi a ideál potlačení tělesných prožitků, v druhém případě bývají tělesná praxe a smyslová textura Indie idealizované.
S příchodem evropských kolonialistů do Indie se objevuje kritika hlučné, páchnoucí a barvami přehlcené indické kultury. Tělesnost a intenzivní smyslovost indického náboženství začala být interpretována jako doklad civilizačního úpadku a nedostatku sebekontroly. Zavedení nových pravidel pro správné užití smyslů bylo vnímáno jako součást západního civilizačního procesu a odráželo specifické pojetí spirituality a „řádné“ náboženské praxe vycházející z moderních protestantských a katolických ideálů.
Barevné prášky používané například u příležitosti svátku hólí. Tržiště v Maisúru, 2006.
Jednotlivé panely této expozice upozorňují na to, že jak idealizace, tak kritika indických náboženství ve vztahu k vizualitě, zvuku, vůni, hmatu nebo čichu vychází z historických interakcí s indickou religiozitou a kulturou, které byly hluboce ovlivněny křesťanským pojetím náboženství a spirituality. V souladu se současnými badatelskými trendy ukazujeme, že indické pojetí těla v náboženské praxi je nesamozřejmé, a ne vždy splňuje očekávání, která od indické religiozity máme.
Různé náboženské systémy po celém světě spojuje jejich tendence vytvářet více či méně propracované programy a soubory předpisů, které upravují to, jak mají jejich stoupenci používat jednotlivé smysly: určují čeho a jak se dotýkat, kdy odvracet zrak, jak a komu naslouchat, kdy se postit nebo mlčet, ale i to, kolik smyslů vlastně člověk má. V evropských dějinách se kromě pěti smyslů, jejichž výčet obvykle spojujeme s řeckým filozofem Aristotelem, můžeme setkat i s dělením na vnější a tzv. spirituální smysly nebo s představou šestého smyslu (sensus communis). Ve starověké, středověké, ale i moderní západní kultuře byly opakovaně vytvářeny smyslové hierarchie, tedy jakési žebříčky, které určovaly důležitost jednotlivých smyslů, nejprve v náboženství a později i v jiných oblastech života. Tendence vnášet „západní“ pojetí těla a smyslové percepce do studia jiných kultur je často patrná i v badatelských přístupech, které arbitrárně vydělují jednotlivé smysly z komplexního zapojení lidského těla v kulturní praxi a určují důležitost a pořadí jednotlivých izolovaných smyslů.
Tato výstava se pokouší podobné přístupy nereprodukovat a sledovat to, jak je rituální praxe utvářena prostřednictvím interakce a spolupráce jednotlivých smyslů, jejichž hranice nejsou jasně definovány. Jednotlivé panely expozice proto nesledují zvlášť zrak, sluch, čich, hmat a chuť, ale ukazují, jak je lidské tělo zapojeno v konkrétní rituální praxi.
