Základní ideje konference
Během uplynulých sto padesáti let svého vývoje prodělala religionistika několik zvratů, které hluboce proměnily její vědecký charakter. Z původně čistě historické a filologické disciplíny, která měla těžiště své práce v objevování dosud neznámých rysů historických náboženství, v jejich klasifikaci a v historické systematizaci, se stala věda, jejíž výzkumy se podílejí na vytváření celkového obrazu našeho světa. Současná religionistika existuje jako vysoce komplexní vědní obor, v kterém se stýkají historické, sociologické, psychologické, politologické, antropologické, estetické, genderové, kulturologické a filosofické poznatky o souhrnu specifických lidských aktivit, označovaných obecným pojmem „náboženství“ (religions). Přestože disponuje nesmírným množstvím prakticky využitelných poznatků o náboženstvích a je, jak doložily události z 11. září 2001, schopná dokonce i predikovat možný vývoj náboženských reakcí na globální politickou a sociálně ekonomickou situaci, stojí dnes stejně jako před sto lety stranou zájmu veřejnosti.
•
Religionistika se pokusila několikrát vymanit ze své izolovanosti. V průběhu posledního půlstoletí zaznamenáváme alespoň dvě situace, kdy proběhly radikální změny. První nastala po IX. kongresu IAHR v Marburku roku 1960, kde vystoupila řada dnešních vedoucích osobností světové religionistiky s požadavkem odpoutat tuto disciplínu od závislosti na fenomenologii náboženství a teologii. Druhá se vytvořila po roce 1990, kdy do institucí a rozvojových strategií religionistiky začaly vstupovat se svými novými progresivními podněty religionistické organizace ze zemí střední a východní Evropy.
V této době se také změnila základní otázka religionistiky. Zatímco dříve byla kladena otázka po definici, příp. podstatě náboženství, v posledních desetiletích se problém přesouvá do otázky po vědecké sebeidentifikaci, sebepochopení a veřejné sebereprezentaci religionistiky. Navzdory několika závažným pokusům o odpověď na tuto otázku, mezi něž je nezbytné počítat pochopení religionistiky jako kulturní vědy nebo stále výraznější modifikaci religionistiky ve smyslu kognitivní vědy, je nadále nejčastěji konstatovaným stavem religionistiky krize její vědecké „identity“.
•
Ať již se termínem „krize identity“ myslí cokoli, jisté je to, že odráží zásadní nedostatečnost teoretických a metodologických základů religionistiky. Důvod dnešního metodologického rozkladu spočívá v tom, že se religionistika příliš dlouho spoléhala na svou údajnou interdisciplinaritu, a poté, co teze o interdisciplinaritě selhala, na tzv. transdisciplinaritu. Výsledkem je současná imanentní heterogenita religionistiky, která odráží prokazatelně rovněž ideologické skupinové zájmy. Zatímco tuto heterogenitu nelze odstranit, ale pouze omezit tím, že budou analyzovány antagonismy mezi dílčími religionistickými obory, jež se různými způsoby institucionalizovaly a nyní si navzájem konkurují, je naopak možné zamezit krizi teoretických a metodologických základů religionistiky. Jedním z hlavních cílů konference EASR Time of Decline, Time of Hope: Scientific, Cultural and Political Engagement of the Study of Religions je dosáhnout pragmatické orientace religionistiky na tyto vysoce konfliktní, obtížně řešitelné, avšak nevyhnutelné problémy. Jako vodítko a současně rámec pro jejich řešení může sloužit následující čtyřúhelník:
- Na jakých zásadách a základních předpokladech spočívá religionistické poznání?
- Za jakých podmínek se mohou tyto výchozí předpoklady stát axiomy pro religionistické metodologie?
- Jak vznikají pojmy religionistického jazyka a jak se vytváří (deskriptivní) jazyk religionistiky?
- Která vědecká pravidla lze považovat za apodikticky platná při utváření religionistického vědění?
Religionistika je věda s velkou dynamikou a se značnou schopností absorbovat a využívat nové teoretické a metodologické postupy. To jí dává nesporně naději na překonání dnešního stavu a na opětovné převzetí plné vědecké a společenské odpovědnosti za vlastní rozvoj. Konference EASR konaná v Brně v září 2008 chce tomuto vývoji napomoci.