Indické tradice nabízejí řadu mechanických pomůcek pro vykonávání modliteb. Některé z nich umožňují výrazné znásobení počtu modliteb, které jsou tak produkovány na různých smyslových úrovních současně.
Modlitební mlýn v okolí sídla současného dalajlamy, Dharamsala, 2003. Jedna z žen současně s otáčením velkého modlitebního válce točí také malým ručním mlýnkem.
Ústní modlitba může být doprovázena modlitbou zprostředkovanou mechanickými pomůckami. Cílem tohoto počínání je dosažení co největšího množství zásluh, které mají zajistit lepší podobu budoucího života.
Některá tato zařízení mohou plně mechanizovat tyto modlitby pomocí přírodních sil jako je vítr, či voda. K nejznámějším předmětům tohoto druhu patří buddhistické modlitební mlýnky (tib. mani khorlo) různé velikosti nebo praporky.
Modlitební mlýnky v chrámovém komplexu Cuglakhang, Dharamsala, 2019.
Sídlo současného dalajlamy v Dharamsale je oblíbeným cílem turistů. Nápis vysvětluje návštěvníkům použití buddhistického modlitebního mlýnku, který uvnitř obsahuje mnohokrát napsanou mantru Óm mani padme húm. Pokud poutník otáčí mlýnkem po směru hodinových ručiček, získává stejné zásluhy, jako kdyby mantry v mlýnku sám odrecitoval.
Prapůvodní zvuky a vibrace, rituální formule nadané mocí, modlitby a vzývání buddhů či meditační průpovědi—to vše mohou být mantry. Každá mantra, kterou si buddhista prozpěvuje, je často propojena s konkrétním buddhou či bódhisattvou (bytostí, jež je na cestě k buddhovství, avšak setrvává ve světě, aby mohla pomáhat ostatním cítícím bytostem) a vlastností, kterou tato postava reprezentuje. Na Západě nejznámější mantra Óm mani padme húm odkazuje k Avalókitéšvarovi, bódhisattvovi soucitu. Tibeťané opakováním této mantry, jež doslova znamená „óm, v klenotovém lotosu“, vzdávají hold také dalajlamovi, který je živoucím vtělením zmíněného bódhisattvy. Dle slov 14. dalajlamy Tändzina Gjamccha čtyři slova mantry znamenají jednotu metody a moudrosti, skrze kterou může každý dosáhnout transformace svého nečistého těla, řeči a mysli ve vznešené tělo, řeč a mysl buddhy. Jde zde ale samozřejmě pouze o jeden typ interpretace významu slov mantry, kterým jejich praktikující v mnoha případech vůbec nerozumí. Podstatným se pak stává spontánní rituál, spojený s mnohočetným opakováním, díky kterému buddhista hromadí zásluhy, nezávisle na (ne)porozumění etymologii slov či buddhistické nauce.
Modlitební praporky, zvané lung ta. Okolí chrámového komplexu Cuglakhang a rezidence dalajlamy. Dharamsala, 2019.
Praporky bývají vyrobeny především z látky nebo papíru ve škále barev pěti buddhů (modrá, bílá, červená, zelená a žlutá). Často zobrazují zvířata, různá nadpřirozená stvoření, božstva, posvátné texty, mantry. Lung ta znamená doslova „větrný kůň”, ztělesnění pohybu jak na nebi, tak na zemi. Rozvěšením praporků v prostoru je umožněno šíření modliteb s pomocí větru.
Pohled na část cirkumambulační cesty kolem chrámového komplexu Cuglakhang a rezidence dalajlamy. Dharamsala, 2019.
Modlitební mlýnky nebyly vnímány vždy jako symboly silné zbožnosti Tibeťanů. V kontextu ateistické kritiky náboženství rozšířené především v době komunistického režimu bylo modlení s pomocí modlitebních mlýnků pokládáno za projev mechanického ritualismu a zpátečnické pověrčivosti.
Československý novinář Karel Beba, který navštívil Tibet v létě roku 1955 po jeho obsazení Čínou, o této praxi napsal:
„Lámaismus, tento živoucí anachronismus, je patrně nejmechanisovanější náboženství na světě. Nikdo nepožaduje od věřícího lámaisty při modlitbě vroucnost, zamyšlení, zahloubání a podobné věci. Rozhoduje jedině kvantita: čím víc, tím líp! Ženské na zápražích domů ve Lhase klepou, až se jim od úst práší, ale neustávají točit modlitebními mlýnky, a nebesa to přijímají jako plnohodnotnou modlitbu.“
(Karel Beba, „Tajemný” Tibet, Praha: Naše vojsko 1958, s. 37.)
Kritika tibetského buddhismu jakožto zaostalého systému pověr zde měla sloužit k ospravedlnění postupu Číny do Tibetu, které bylo a je dosud interpretováno jako jeho „osvobození“.