Ondřej Pazdírek obhájil dizertační práci

Korejština a vietnamština jsou si v jednom ohledu podobné: obě čerpají z bohatého dědictví klasické čínštiny, která po staletí sloužila jako jazyk vzdělanosti a vysoké kultury. Přesto se vyvíjely samostatně – a stejně samostatně si šly i jejich křesťanské terminologie vlastní cestou, nezávisle na čínských vzorech i jedna na druhé.

Pazdírkova práce je lingvistická svou metodou, ale religionistická svým tématem. Jádrem dizertace je analytický slovníček základních křesťanských pojmů sestavený excerpcí korejského a vietnamského vydání Kompendia Katechismu katolické církve. U každého termínu sleduje autor jeho původ a sémantickou motivaci – tedy to, proč daný jazyk sáhl právě po tomto slově a co tím vlastně říká o tom, jak křesťanství rozuměl.

Okolnosti, za nichž křesťanství do obou zemí přicházelo, se přitom výrazně lišily. Do Vietnamu dorazili katoličtí misionáři už v první polovině 17. století a od počátku cílili na široké vrstvy obyvatelstva; vietnamština se tak stala přirozeným jazykem tamní křesťanské komunity. Korea naproti tomu přišla do styku s katolickým křesťanstvím jinak – prostřednictvím knih v čínštině, které přinesli domů korejští učenci, a první katolická komunita zde vznikla spontánně, bez přítomnosti misionářů, v prostředí konfuciánsky vzdělané šlechty. Tyto odlišné cesty se pak nutně otiskly i do podoby křesťanské terminologie v obou jazycích.

Výsledky analýzy ukazují, že v obou terminologiích převládá lexikum čínského původu, obě jsou však na čínské křesťanské terminologii jako celku nezávislé. Formální výpůjčky z evropských jazyků zůstávají spíše na okraji, zatímco kalky – tedy doslovné překlady cizích pojmů domácími prostředky – hrají různě velkou roli. Práce tak otevírá širší otázku: jak mimojazykové faktory, od náboženských tradic přes koloniální dějiny až po sociální strukturu, utvářely způsob, jakým Asie pojmenovávala křesťanské skutečnosti.

Celá práce je k dispozici zde.